Almanach hasičského sboru v Doksanech

K oslavě dvacetiletého výročí založení hasičského sboru v Doksanech byl panem E. Kormundou (župním jednatelem) sestaven "Pamětní spis", vydaný nákladem vlastním v Praze roku 1902. Spis takový sestává se ze dvou částí. První pojednává o vzniku doksanského sboru hasičského a jeho vývoji. Druhá část je jakýmsi náčrtkem historie kláštera doksanského. A protože se mi toto čtení zajímavým zdá, rád Vám ho na těchto stránkách přináším.

DOKSANY - historický náčrtek

Jako běloskvoucí a drahocenná perla lemovaná smaragdy bujné zeleně vroubících ji hájů a lučin, jeví se oku našemu Doksany, jedna to z nejstarších osad na požehnaných nivách vlasti naší, nedaleko úpatí posvátného Řípu. Vznik její hledati dlužno ve věku dvanáctém, kdy v Čechách vládl kníže Vladislav II. (1140-1173), kterýž za vydatnou a účinnou pomoc poskytnutou císaři Bedřichovi I. Barbarossovi (Rudovousému) proti Milánským v Lombardii, jmenován byl prvním králem Českým.

V těch místech, kde nyní Doksany leží, rozprostíraly se v dobách těch širé lesy, jež byly majetkem knížecím, později královského domu a panovník rád a často v nich zvěř četnou a rozmanitou lovíval s celým dvorem svým.A tu při jedné takové příležitosti poznala manželka krále Vladislava, Kedruta neboli Kedruše (Gertrudis), půvabnou a roz­košnou krajinu onu, protékanou stříbrným pásem šumné Ohře. Ve zbožné mysli své, jakou se vyznamenávala Kedruše, ustanovila se na tom, založiti v místech oněch klášter řehole ženské, kde sama chtěla občas trávit v tichosti a ústraní nějakou vždy dobu po hlučném ruchu, který sebou přinášel život dvoru knížecího a královského. Legenda a ústní podání vypravuje, že proti úmyslů jejímu činěny byly: námitky ohledně volby místa, s poukázáním, že ono jest ku zamýšlené stavbě nevhodné pro půdu bařinatou a rozměklou vodstvem Oharčiným. Však Kedruše setrvala na úmyslu svém tvrdíc, že místo ono pro klidný půvab vůkolní krajiny zdá se jí bytí právě spůsobilým k účelu vytknutému. Odtud se vysvětluje nezvyklé sluchu českému pojmenování "Doksany", od řeckého slova »dokei«, což znamená: zdá se mi, »doxan« uzdávší se, t. j. místo pro postavení kláštera vhodné. Že řečtiny a latiny v době tehdejší hojněji užíváno než dnes, toho dokladem jsou památky písemné, listiny erekční a fundační, t. j. zakládající a vůbec dokumenty rázu důležitějšího.

Než vraťme se k dějepisnému vývoji Doksan. Roku 1142 položen byl základní kámen ke klášteru doksanskému Kedruší, dcerou Leopolda Rakouského, a posvěcen byl olomúckým biskupem Jindřichem Zdikem. Roku 1145 dokonána stavba kostela; kterýž téhož roku 18. září vysvěcen od biskupa pražského Otty ze Švabenic. Klášterní budovu, dosud nedokončenou, vysvětil dne následujícího, t. j. 19. září Jindřich Zdík, a uvedeny do ní bílé panny řádu premonstrátského, jež sobě byla Kedruše obzvláště oblíbila a znichž většinou byly dcery z nejpřednějších rodů domácích. Nebude nezajímavo uvésti klášterní jména prvních panen doksanských: Ida, první abatyše, příbuzná krále Vladislava; sestry: Břetka, Bohuslava, Bolemila, Dobra, Dobroslava, Dobronka, Jitka, Ladislava, Ludmila, Pomoslava, Radoslava, Neslava, Stislava, Sudislava, Vácslava, Vojslava, Výšeslava a j. Klášter bohatě stědrou rukou královskou nadala nejen Kedruše, nýbrž i Vladislav, Jindřich Zdik a jiní velmoži. Od Vladislava a Kedruše obdržel klášter lesy kolem Doksan, Mury, Dušníky, Chvalín, Rohatce, Voleško, Chodouny, Chotěšov, Třeboutice, Bohušovice, Kopisty, Vrbičany a Nučnice. Od biskupa Zdika : Radonice, Hostěnice, Leskov, Soběchleby, Chudenice, Mrskoš a Stankovice. Od knížete a biskupa pražského (šestnáctého) Jindřicha Břeti­slava (syna Jindřicha, bratra krále Vladislava): Koloves, Srbice, Tiskovice; od Bedřicha, prvního syna krále Vladislava: Vojkovice a Chotoviny; od Přemysla Otakara I. třetího syna krále Vladislava (1197-1230) Klobuky; od Idy, první abatyše kláštera: Veltrusy, Chvatěruby a Zlosejn; od Daniela I. z Lipé, biskupa pražského (sedmnáctého): Libotenici a Chýnov; od Alž­běty, sestry krále Vladislava: Břehoryje (v Litoměřicku) a Rájov; od hraběte Oldřicha z Čeňkova: Brňany a Rochov; od Jindřicha z Dubé; Dolánky; od Matyáše, purkrabího pražského: Lečice; od Vladislava z Jaronova: Martiněves; od Jana z Nemojova a manželky jeho: Vražkov; od synů těchže Voleslava a Matouše; Krábšice.

Když zakladatelka kláštera Kedruše dne 4. srpna r. 1151 zemřela, byla nejprv v královském klášteře na Strahově v Praze pohřbena, ale dvě leta později roku 1153 do Doksan převezena, kdež po dnes v chrámě odpočívá. Její náhrobní obelisk viděti lze proti oltáři sv. Vavřince. A takž mají Doksany té přednosti a cti že v lůně svém chovají pozůstatky manželky prvního krále českého.

Mimo to pohřben v chrámě doksanském syn bratra krále Vladislava, zmíněný již kníže český a biskup pražský Jindřich Břetislav, který zemřel na cestě v Chebu dne 15. června 1197, a jeho náhrobní obelisk viděti lze proti vchodu do nynější sakristie.
Nemalého významu je okolnost, že v Doksanech vychována Anežka, dcera Přemysla Otokara I.
Roku 1200 vyhořel klášter poprvé až do základů, kostel jen částečně; zachránilo jej pevné zdivo jeho; nicméně ztrávil oheň celou střechu chrámovou a vnitřní zařízení, pokud bylo ze dřeva; při tom shořela i zakládací listina proti kněžskému kůru, dle tehdejšího zvyku od stropu visící.
Roku 1278 lehl klášter po druhé popelem, zapálen byv žoldnéři Otty Braniborského, který na místě nezletilého krále 7letého Vácslava II. co poručník vlády se ujal (1278-1283). Při třetím požáru r. 1295 zůstal bez větší pohromy až do roku 1420, kdy po čtvrté vyhořel, vypálen Husity pod hejtmanem Danielem Unčičkou.
Mnoho a velikých pohrom utrpěl klášter ve válce třicetileté byv několikrát vydrancován a majetek jeho ztenčil se v bouřích válečných na desetinu původní velikosti.
Hlavně Švédům pod vůdcostvim Bannera a Torstensona se v Doksanech velice líbilo a neméně i Sasíkům, kteří společně s těmito učinili sobě Doksan špižírnu pro voje své. Neblahým byl zvláště den 31.ledna 1646, kdy celá síla vojska švédského po přechodu přes Labe soutředila se v Doksanech, v nichž strašlivě řádila. Po ukončeni neblahé války třicetileté (1648) za­čaly se znenáhla opět Doksany zotavovati, nedosáhly však nikdy bývalé slávy a původní velikosti své.

Roku 1607 stavěna znova pobořená konventní budova a sou­časně i krásný hlavní portál klášterní, jak je až podnes zříme.
Od roku 1709-1733 pod opatem Josefem Mikou postaven nynější chrám od slavného stavitele Dienzenhofera, který své doby ano až po dnes je nepřekonaným mistrem slohu barokového. Týž stavěl mimo jiné i nynější arcibiskupský palác v Praze, chrámy svatého Mikuláše na Malé Stráně i na Starém Městě (nynější ruský chrám) v Praze, chrám sv. Jana na Skalce v Praze (jeho nejmistrnější práce), chrámy v Zlonicich, v Přešticích aj. v.
V chrámu doksanském nalézají se čtyři mramorové oltáře od Lauermanna (1777), složené ze všech druhů českých mramorů, a na hlavním (dřevěném) oltáři vidíme dva obrazy od nejslavnějších malířů českých Petra Brandla a Karla Škréty. Doksanský chrám je galerií umění stavitelského, malířského, sochařského a řezbářského. Široko a daleko není mu v ohledu tom rovno.
Zvláště pak mohutným dojmem působí podzemní kostel zachovaný v původní podobě své z 12. století. On jediný přečkal všechny bouře minulých věků a zůstal němým svědkem velikosti a slávy uplynulých dob. Roku 1885 věnoval opat strahovský Zikmund Starý tuto cennou památku ctí a darem urozenému svobodnému pánu z Aehrenthalu, který ji nákladem velikým důstojně obnoviti a upraviti dal architektem Achillem Wolfem na rodinnou hrobku.

Velikost krypty, její stáří a zachovalost, rozdíly v rozměrech půdorysu a výšek klenbových oddílů,různost podpor, sloupů a polosloupů, pilířů a pilastrů (celkem 47), zvláště ale bohatost výzdoby ornamentální a pro románský sloh tak karakteristická rozmanitost ve zobrazení fantastických zvířat dodává této památce zvláštní zajímavosti, důležitosti a významu převelikého - S kryptou Staroboleslavskou jsou to ojedinělé zvláštnosti stavitelské nejen v Čechách, nýbrž v celém Rakousku.V sedmileté válce (1756-63) nezůstaly Doksany, ušetřeny. Třikráte hostily vojsko nepřátelské a musily nepříteli platit ve­liké výpalné (sto tisíc tolarů) za ušetření.
Ve válce o posloupnost trůnu bavorského (1778-1779) trpěly opět Doksany vpádem nepřátelským. Dne 22. září 1778 přibyl do Doksan slavný generál Laudon a pozoroval z vinice na Skále posice vojska pruského, které tábořilo v Brozanech, podél řeky. Následujícího dne přitáhl Laudon od Roudnice se svými charvátskými pluky a po tuhém odporu nepřítele, který se na levém břehu Oharky zatím opevnil, vítězně přemohl a zahnal k Lito­měřicím. To byla odpověď Laudonova na vyzvání , nepřítele prince Jindřicha pruského, který vyhrožoval neodtáhne-li rakouské vojsko z pravého břehu Oharky, že nenechá z Doksan ká­men na kameni. Jak asi se vedlo klášteru a kostelu, které slou­žily za dobrý úkryt našemu vojsku, odkudž marně se pokoušel nepřítel je vypuditi, lze si snadno domysliti. Prusové zanechali na místě 170 mrtvých a 500 raněných a zajatých. Až po dnes na domě čís. 3 »panský hostinec« zříti lze na straně jižní dva zazděné železné pozdravy z jícnů pruských děl.
Dne 29. září přibyl do Doksan napotomní císař Josef II (1780-1790), aby očitě shlédl bojiště vítězného Laudona. Mrtví nepřátelé pohřbeni většinou v lese brozanském.
A takž mnohé bouře přenesly se přes starobylé Doksany, mnohou jizvu hlubokou - památku to tvrdé stopy osudu ne­příznivého zanechavše v bohatých dějinách tohoto památného místa.
Dne 14. dubna 1782 zrušen byl klášter doksanský po 640-letém trvání svém, neztrativ však tím ničeho na slavné minulosti své a vykonav důstojně a úspěšně účel svůj v dobách minulých.
Chrám klášterní proměněn ve farní, klášterní pak budova sloužila za nemocnici vojenskou posádky pevnosti tere­zínské až do r. 1785. Od toho roku až do roku 1790 pak pro­měněna v kasárny, jež přiděleny k Terezínu.
Jmění klášterní a veškeré zboží nemovité připadlo až do r. 1798 fondu náboženskému co majetek císařské komory.
Roku 1790 pronajato kněžně Terézii Poniatovské, rozené hraběnce Kinské, kteráž vystavěla na východní straně obce letohrádek podnes stojící (nyní číslo 73), zvaný »Terespol«- Kněžna Poniatovská, spřízněná s královským rodem polským,; držela v nájmu zboží doksanské až do r. 1798, kdy se nájmu vzdala, načež téhož roku prodáno panství doksanské c. k. plukovníkovi svobodnému pánu Jakubovi z Wimmrů.

 Až konečně pak přešlo koupí dne 1. prosince 1804 v majetek Jana Antonína rytíře Lexy z Aehrenthalu, v jehož rodině až po dnes se nalézá. - Nynějším majitelem jest Felix svobodný pán z Aehrenthalu, místopředseda zemědělské rady království Českého a rytíř "řádu železné koruny.