www.novacky.cz: Vodní hrad Budyně nad Ohří

(text pochází kromě mých poznámek z knihy - Bernau B.;Borovsky F. - Cechy VII - Středohoří, vydané roku 1892 nakladatelstvím Jan Otto - tedy před rozsáhlou rekonstrukcí hradu, kterou v letech 1900 - 1913 provedl rod Herbersteinů, tehdejších majitelů panství. Proto je text velmi kritický k tehdejšímu stavu objektu)

Toť starobylá Budyně, pradávné panské sídlo nádhery milovných Hasenburků, dnes město dosti nepatrné, v němž pouze barbarskou rukou zkomolené trosky velkolepého někdy hradu a několik náhrobků v kostele děkanském na slavnou nás upomenou minulost. Bývalať Budyně od nejstarších dob majetkem koruny České, a když král Vladislav ve prospěch syna svého Fridricha roku 1173. trůnu se vzdal, ponechal sobě právě panství Budyňské k výživě. Král Přemysl I. potvrdil zde r. 1218. kostelu v Litoměřicích výsadu Spytihněvovu, Přemysl II. pak poctil r. 1267. a 1270. Budyni svou návštěvou. Král Vácslav II. teprve propůjčil Budyni a území k ní náležející biskupu Míšeňskému Burkardovi k užívání; tento vysadil vsi k panství tomu příslušné právem zákupným, což nástupkyně jeho, polská kněžna Gryffina Sandecká, teta králova, smlouvou s osadníky uzavřenou obnovila a král sám roku 1302. potvrdil; tehdáž teprve asi Budyně za město jest povýšena. V listopadu roku 1310. přitáhl k Budyni král Jan, země České si dobývaje. Podruhé viděla Budyně dobrodružného krále toho před svými hradbami, když po zajetí Jindřicha z Lipé dne 26. října roku 1315. přátelé jeho válečně se pozdvihli, aby propuštění jeho na svobodu vynutili.

Na jaře roku 1316. Budyně královskými obležena a po tuhém boji, jehož se i měšťané Pražští vydatně účastnili, dobyta. Král Jan zastavil potom roku 1321. hrad a město Budyni Jindřichu z Valdenberka a Albertovi, purkrabímu z Lisníku, za 2200 kop gr. Pražských a o patnáct let později směnil ji, jak výše zpomenuto, za hrad Žebrák se Zbyňkem Zajícem z Valdeka. Osudy Budyně ve stol. XV. a XVI. souvisely úzce s osudy Hasenburka a tam stala se o nich zmínka.

Poblíže hradu na náměstí vypíná se děkanský chrám sv. Vácslava, v němž spatřují se ještě některé upomínky na slavný rod Zajíců, který byl téměř 300 let Budyni vládl. Tak v kapli sv. Jana Křtitele, podnes nazvané Hasenburskou, pod kterou rodinná hrobka se nachází, nalézá se náhrobek Jiříka Zajíce na Mšené a manželky jeho Brixidy z Lickova, na zemi pak mramorové náhrobky těchto manželů; pod oltářem sv. Kříže hrobní kámen Anny, kněžny Opavské, choti Jana Zajíce, dle korunovaného orla znatelný, a v sakristii pod věží náhrobek Krištofa z Hasenburka na Brozanech.

Na radnici ukazují vycpaného draka, vlastně krokodila, jejž některý pan Zajíc na důkaz zvláštní své přízně svým milým poddaným byl daroval. Jiných památností v městě není. :-)

Brány a hradby, jimiž Budyně co starobylá pevnosť jindy uzavřena bývala, zmizely až na některé zbytky teprve v tomto století. Výstavnost' města jest úpravná; neveliké náměstí obstoupeno jest domy po většině jednopatrovými se tří stran, západní pak stranu ohraničuje dlouhá zeď s branou gothicky sklenutou. Nad branou tou stkvíval se kdysi znak pánů Zajíců.
Za Jana Zajíce udála se r. 1551. na zámku Budyňském strašná příhoda. Hlásný zapomenul svíčky na věži, v níž střelný prach uschován byl, i vzňal se oheň, prach se vznítil a výbuchem roztržena a pobořena veliká čásť zámku, při čemž jedenáct osob zasuto.

Zámek Budyňský zbudován byl z části v době pozdní gothiky, z části v době ušlechtilé renaissance. Byla to budova mohutná a rozsáhlá, a s mocnými věžemi, malebnými štíty a arkýři pohlížela jindy pyšně do půvabného okolí. Však větší čásť zámeckých budov zmizela již až do základů; jenom jižního křídla zbyla čásť přízemní, a na straně k Ohři obrácené zachovaly se dva vystupující arkýře, které této části zvláštní malebnosti dodávají. Vnitřek jest úplně zpustlý, a dle zbytků jen tušiti lze, jak nenahraditelných ztrát tu domácí umění utrpělo. Zdi téměř naskrze z tesaných čtverců zbudované, otlučené zbytky sloupů a pilířů, římsy oken a pažení dveří, krákorce, znaky, i ty zašlé zbytky maleb na stěnách, vše svědčí o moci a bohatství budovatelů.

Stav hradu okolo roku 1900, před rekonstrukcí, kterou provedla rodina Herbersteinů v letech 1900 - 1913.
Tedy až po vydání publikace z které text pochází.

V dolejší části věže, jejíž hořejší patra jsou ubourána, a které se teď jako vinného sklepu užívá, bývalo asi před časy vězení; spatřují se tam do kamene vyškrábaná jména i kalichy. V podzemních místnostech zachované části hradu, které řezníkům za lednice se pronajímaly, bylo ještě asi před 50 lety dosti uměle tesaných znaků a kamenných desk s nápisy, z nichž mnohých potom ku stavbě chlévu pro vepře použito. Zachované posud klenuté prostory slouží hospodářským účelům.

Ze na hradě Budyňském býval také kostel neb kaple sv. Jiří zasvěcená, víme ze zprávy, podle které roku 1493. biskup Kamenský Beneš z Valdštejna na žádosť Jana Zajíce zvon při kostele tom posvětil. Dnes však není po něm ani stopy.

Všude zírá na nás zpousta a stopy řádění ne času a živlů, nýbrž vandalských bořitelů. Po barbarském onom plenění pruském uplynulo šedesáte let, a vyskytli se škůdcové jiného druhu, kteří dobořili to, co surovost nepřítele z dávné slávy Budyně byla ponechala. V letech 1822.- 1823. na rozkaz tehdejších úředníků majitele knížete z Dietrichsteinu, aby ušetřilo se nákladu na krytbu, pobořena až do základů větší čásť hradu, pokud ještě zbýval, - a bylo toho, jak staré současné vyobrazení svědčí, věru dosti. Krásných kamenných ozdob a krákorců použito ke stavbě hospodářských stavení. Z části pak tehdáž ušetřené, ve které až do roku 1830. úředníci bydlili, ze zbytku vysoké hradní věže, ubořeno později opět několik sáhů, a kamením tím získaným opraveny stodoly panského dvora. Současně odstraněn i most přes příkop, jenž zasypán, tak že dnes již bývalé omezení vnitřního hradu ani patrno není.Znaky a jiné malby v někdejší rytířské síni pak vlivem povětrnosti brzy byly spláchnuty. Další osud slavného sídla Zajíců obsažen jest ve výroku zámeckého vrátného, jenž na otázku, zdali se věž ještě dále bude odbourávati, odpověděl: Prozatím ne — až budeme zase potřebovat kamene!

Jan Zbyněk Zajíc, muž vysoce učený a vzdělaný, president nad appellacími, vřelý přítel věd a umění a mecenáš učenců veleštědrý, nastoupil dědictví své po smrti otcově r. 1585., vystavěl nádherně sídelní svůj zámek v Budyni, v němž založil přeskvostnou knihovnu, rovnou téměř proslulé bibliotéce pánů Hasištejnských z Lobkovic. Obnovil a přestavěl zámky ve Mšeném, Hostěnicích a Brozanech a vystavěl palác na Malé straně v Praze. Za jeho času vždy několik učenců na zámku Budyňském se zdržovalo, nejdéle známý genealog Bartoloměj Paprocký, na jehož knihu "0 posloupnosti", kterou na zámku Budyňském byl sepsal a která po dlouhý čas téměř jediným byla pramenem heraldiky a rodopisu domácího, pan Zajíc štědře nakládal; potom Bavor Rodovský, astronom a alchemik, jenž v Budyni u svého příznivce zemřel. Také slavný Tycho de Brahe věnoval Janu Zbyňkovi r. 1598. knihu o astronomii, ve které se jediná charakteristická podobizna tohoto učence nachází.

Svým pohostinstvím, podporováním učených přátel, nemírným provozováním zlatodějství a nádhernými stavbami upadl Jan Zbyněk v tak ohromné dluhy, že ani prodejem posledního jeho statku Budyně roku 1614. četní jeho věřitelé nebyli zaplaceni. Tak dostala se Budyně po 278 letém vladaření rodu Zajíců prodejem exekučním Adamovi ze Šternberka, pánu na Libochovicích, od kteréž doby s Libochovicemi stejné sdílela osudy. Jen nárok na pohřeb v rodinné hrobce kostela Budyňského ponechán byl ještě panu Janu Zbyňkovi a dítkám jeho - smutný to zajisté zbytek jindy tak značného jmění rodinného!

Jan Zbyněk nepřežil dlouho svého úpadku, an již roku 1616. smrtí sešel; mladým osiřelým synům jeho Janu a Jaroslavovi Zajícům z Hasenburka dostaly se v dědictví toliko zbraně, zbroje, knihy a šatstvo rozličné, kteréž jim do Prahy dovezeny byly.

Ze synů těch vstoupil Jan Mikuláš do vojska císařského a padl r. 1631. co nejvyšší lejtnant u Vratislavi. Hodnost' nejvyššího truksesa, dědičnou od starodávna v rodě Hasenburském, zdědil po něm mladší bratr Jaroslav, jenž okolo roku 1650. Esteru Julianu, ovdovělou hraběnku z Vahlu, za choť pojal, ale již roku 1663. ve stáří asi 50 let co poslední mužský potomek svého staroslavného rodu zemřel. Zůstala po něm jen jediná dcera Benigna Kateřina, která roku 1671. na zemský soud poníženou žádost' vznesla, aby jí, ode všech přátel opuštěné a tak chudé, že si ani šatu koupiti nemůže, povoleno bylo přísahu chudoby složití a tak bez přílišných útrat soudních některé pohledávky zemřelého otce svého vydobyti.

Takový byl konec rodu pánů Zajíců z Hasenburka a na Budyni.

Sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa s Ježíškem před vchodem do hradu

- pozdní baroko z konce 18.století

Zhoubná válka třicetiletá méně dotkla se Budyně nežli jiných měst, a teprve válka sedmiletá zničila ony vzácné pomníky vzdělanosti a nádhery staropanské, jež se byly z minulých století prese všecky bouře a pohromy zde zachovaly.

Ačkoliv již dvakráte před tím Prusové okolí Budyňské byli protáhli, hlavní útrapy válečné započaly teprve na jaře roku 1757., když nepřátelé tito dne 28. dubna řeku Ohři blíže Pátku byli přestoupili a císařské z ležení u Budyně vytiskli. Celé okolí jest tehdáž od nich dočista vybráno a vydrancováno. »Pro bolesť nelze mi podrobně vypočítávati jednotlivosti, když všecko vzato bylo, tak stěžuje si v pamětní knize z onoho času ubohý farář v blízkém Charvatci, jenž pouze útěkem před násilím surových nepřátel se uchránil. A co nemohli odnésti, to rozbili a zničili.

Budyňský permoník - alchymista
Kvasnička. Dívá se prý směrem
kam Jan Zajíc zakopal své poklady.
(klikni)

Na to v listopadu téhož roku položen do Budyně hlavní stan pruského polního maršálka Jakuba Františka Eduarda z Keithů, gubernátora sídelního města Berlína, který udělil městu a zámku Budyni psanou a zpečetěnou salvaguardii čili ochranný list na tři měsíce, v němž všem vyšším i nižším příslušníkům armády pruské zapověděl jakkoli škoditi městu i zámku Budyni a obyvatelům tamějším. Tento list pro bezpečnost byl dávno již vypršel, když na jaře roku 1759. vojsko Pruské poznovu vtrhlo do Budyně a město uvrhlo do neštěstí velikého. Příčinou všech těchto škod byl štábní důstojník v armádě pruské, hrabě Šafgoč, jenž před tím od císařských byv zajat co vězeň meškal v Budyni a jak na faráře tamního, jenž mu byl půjčku ioo tolarů odepřel, tak i na celé město krutým hněvem zanevřel a záhubu i pomstu mu přísahal. Vrátiv se nyní s vojskem pruským do Budyně, užil vlivu svého k pomstě ďábelské. Dne 18. dubna r. 1757. totiž kázali velitelé posádky pruské zapáliti císařské sklady vojenských potřeb, které však hoříce stavením v městě neuškodily. Na to odtáhli Prusové s vojskem svým k Lovosicům, major hrabě Šafgoč však kvapil za nimi a přemluvil je, že se vrátili a od měšťanů kontribuci 10.000 tolarů požádali, davše zároveň v zámku a městě na šesti místech zapáliti. Major Šafgoč sám zapálil farní stodolu. Strašný vypukl požár, jenž od nepřátel sypáním prachu a smoly ještě byl rozněcován. Nejvíce usilovali o zkázu nádherného zámku Budyňského, ano major Brenner pravil hořekujícímu jednomu měšťanovi, že chtí ten zámek tak zkaziti, aby časem ani nikdo nevěděl, kde stával. Zmatek měšťanů byl veliký, bědování jejich náramné, neboť ani hasiti ani z hořících stavení nábytek vynášeti nesměli, pokud Prusové v městě byli. Když konečně nepřítel, aniž by žádanou kontribuci byl obdržel, odtáhl k Lovosicům, přemohli Budyňští, teprve však ke 20. dubnu, děsný ten požár, když již, až na poštovní dům, celé město s předměstím, hradem, děkanstvím a kostelem v prach a popel bylo obráceno. Téhož dne, kdy Budyně zlobou nepřátel byla zničena, spálili Prusové též mosty v Budyni a v Libochovicích přes Oharku vedoucí, nedlouho na to pak znamenitý most Labský v Litoměřicích.

Taková hrozná zpousta nebyla v úmyslu krále pruského Bedřicha II., i rozhorlil se velice na počínání důstojníků svých a nařídil, aby příčina vypálení Budyně přísně byla vyšetřena. Šafgoč pak z trestu na tvrzi Špandavské uvězněn. Co podporu poskytl pruský králevic Jindřich ještě v dubnu roku 1759. měšťanům Budyňským 1000 zl., císařovna Marie Terezie pak 3500 zl., kdežto škoda v Budyni způsobená dle předběžného vyšetření skorém 130.000 zlatých obnášela.